Problematika íránského jaderného programu hýbe mezinárodním společenstvím už poměrně dlouhou dobu. Ačkoliv íránská vláda proklamuje civilní zaměření programu, který by se měl dle jejích vyjádření orientovat především na oblasti energetiky a medicíny, zformovala se proti těmto snahám silná opozice v čele se Spojenými státy a jejich největším blízkovýchodním spojencem Izraelem. Izrael, často nezývaný jako předsunutá americká základna na Blízkém a Středním východě, je znepokojen vidinou nukleární zbraně v rukou režimu, jehož čelní politický představitel Mahmúd Ahmadínedžád se k židovskému státu staví otevřeně nepřátelsky, ať už jde o samotnou jeho existenci a historické souvislosti jeho vzniku či o izraelskou politiku vůči Palestincům. Vzhledem k faktu, že íránská vláda nehodlá od programu ustoupit, Spojené státy se chopily jednoho ze svých dvou nástrojů, které v mezinárodním prostoru mohou užít pro naplňování vlastních cílů a zájmů. Tímto nástrojem jsou samozřejmě hospodářské restrikce, které se týkají jak samotného obchodování a ropného embarga, tak současně i odtržení Íránu od mezinárodního finančního systému. K nátlaku na islámskou republiku se přidala i Evropská unie a další státy stojící v opozici. Mezi těmito aktéry ovšem chybí dvě klíčové mocnosti, protože západní praktiky vůči Íránu kritizují Čína a Rusko. Tito dva stálí členové Rady bezpečnosti OSN budou v nejbližší době čerpat íránské hospodářské benefity a dále posilovat svůj vliv v zemi.
Je diskutabilní, jaké následky pro mezinárodní systém a především pro region Blízkého a Středního východu by měl nově nabytý nukleární arzenál v rukou Íránu. Přirozeně by se změnilo rozpoložení sil v nestálém regionu, což by mohlo podnítit snahy dalších arabských zemí k zisku této ničivé zbraně a odstartovat blízkovýchodní závody ve zbrojení. Tohoto apokalyptického scénáře se obávají Spojené státy, které nechtějí další šíření jaderných zbraní, přičemž se právem děsí politické nestability ve státech, které by tyto ambice mohly mít. Na druhou stranu scénář arabských závodů ve zbrojení je sice možný, ale nikoliv nevyhnutelný. Sama historie tento trend zcela nepotvrzuje. Nejzářivějšími příklady z nedávné doby jsou Saudská Arábie a Egypt v době, kdy svůj jaderný arzenál budoval Izrael, tedy stát, se kterým různé arabské koalice vedly v průběhu druhé poloviny 20. století nepřeberné množství válek a konfliktů. I přes značné napětí se nikdy tyto státy neodhodlaly ke spuštění válečného jaderného programu a současně Izrael nikdy nevyužil svůj jaderný arzenál.
Otázkou současně zůstává, zda by zisk jaderných zbraní nevedl naopak k větší stabilitě. Politika odstrašování byla garantem relativního míru v době studené války, kdy se oba ideově protichůdné bloky omezily pouze na zástupné konflikty v zemích třetího světa, které nikdy nepřerostly v konflikt na území jednoho z nich. Pokud se objevily náznaky užití jaderných bomb, jako tomu bylo v případě generála Douglase MacArthura v době Korejské války, byly rezolutně zamítnuty. Z tohoto pohledu se možná snaha íránského režimu o zisk jaderné zbraně jeví jako racionální a z velké míry jako defenzivní, protože jejich největší rival – Izrael – tuto zbraň již vlastní. Írán by rád dosáhl rovnováhy sil, která vždy sloužila k zajištění bezpečnosti daného národního státu, což přirozeně kopíruje i motivaci Spojených států, Izraele a dalších jaderných mocností, jež proklamují držení jaderných zbraní pouze za účelem obrany národa. Ostatně opět existuje příklad z geograficky blízkého regionu, protože četnost střetů se výrazně snížila po zisku jaderných zbraní například v případě dlouhodobého indicko-pákistánského konfliktu. Indie provedla úspěšnou jadernou zkoušku v roce 1974 a Pákistán v roce 1998.
Obavu o vlastní bezpečnost je v případě Íránu nutno chápat ve vícero dimenzích a z historické perspektivy. První je sféra vnitropolitická, kdy se unikátní islámský režim snaží vytvořit ve společnosti představu neustále přítomného nebezpečí, před kterým jí výměnou za podporu ochrání. Tento pocit ohrožení, jenž mimochodem slouží i k podpoře integrity společnosti, je navíc zesilován silným nacionalistickým cítěním, které je dané dlouhodobou izolací a osobitým kulturním dědictvím. Írán je jednou z kolébek civilizace a perská kultura je základním zdrojem společné identity íránské společnosti. Druhá dimenze je náboženská, jež vychází z historických poměrů v muslimském světě. Íránská společnost je v drtivé většině šíitská, což je menšinová větev islámu, která se často ocitá pod tlakem sunnitské většiny. Třetí rovinou je oblast zahraniční politiky, ve která hraje roli fakt, že po islámské revoluci v roce 1979 je Íránská islámská republika pod neustálým vnějším tlakem.
Největším problémem se zdá autoritativní povaha a nevyzpytatelnost íránského islámského režimu. Je paradoxní, že pokud jde o výběr zástupců do politických institucí, je Írán v tomto ohledu demokratičtější než některé země hospodářsky spřátelené se Spojenými státy (Egypt za prezidenta Mubáraka, Saudská Arábie). Reaktivnost íránského režimu je přirozeně problematická. Otevřeně nepřátelská rétorika vůči Izraeli, podpora libanonské šíitské teroristické organizace Hizballáh operující v oblasti Palestiny a obecně protizápadní postoje zesilují obavy ohledně možných následků íránského jaderného snažení.
Pro Spojené státy je prioritou nastalé situace diplomatické řešení, protože ozbrojená konfrontace by byla velmi problematická. V nelehké pozici je prezident Barack Obama, který si před nadcházejícími volbami nemůže dovolit další nelegitimní, předražené a krvavé válečné dobrodružství, jako bylo to v Iráku. Na druhou stranu nemůže ignorovat své republikánské protivníky, kteří v poslední době ustoupili od strategie zastrašování a ve jménu světového míru volají po tvrdém vojenském zásahu. Preventivní válka je z hlediska mezinárodního práva těžce obhajitelným konceptem, nehledě na nedávnou iráckou zkušenost, kdy Spojené státy v roce 2003 obešly Radu bezpečnosti OSN a okupovaly Irák Saddáma Husajna. Následně nebyly schopny obhájit nesmyslný předpoklad existence zbraní hromadného ničení a nestabilní muslimskou zemi pohltilo sektářské násilí, které si vyžádalo mnoho lidských životů. Současně musí Obama mírnit horlivé a výbušné výroky z úst izraelských vládních představitelů, kteří nechtějí promeškat teoretickou šanci zastavit íránský jaderný program silou. Tzv. zóna imunity, ve které lze údajně zvrátit snahy Íránu, se povážlivě zmenšuje, pokud tato doba již zcela nepominula. Nesmíme zapomenout, že americký prezident bojuje na více frontách, protože musí čelit vlivné židovské lobby a také se uchází o důležité hlasy do nadcházejících prezidentských voleb.
Pokud přijmeme předpoklad, že Írán svůj jaderný program skutečně cílí i na oblast vojenství, k čemuž přirozeně chybí jasné důkazy, je krajní možností ozbrojený konflikt. Je nereálné, že by jej odsouhlasila Rada bezpečnosti, ve které zasedá Rusko a Čína. Podstatnější je fakt, že eventuální konfrontace se jeví jako problematická z mnoha jiných důvodů. Nevyhnutelně by došlo k destabilizaci výbušného regionu, ve kterém je přítomno mnoho náboženského, etnického a kmenového napětí. Ve stejném okamžiku by začaly narůstat nacionalistické vášně uvnitř Íránu, což by neochvějně posílilo pozici nynější íránské vlády, protože by se paradoxně potvrdila domněnka ohledně nutnosti vlastnit jadernou zbraň pro vlastní bezpečnost. V nenávratnu by se tak ztratila možnost politické změny v Íránu, kde by došlo k zakonzervování populistického nacionálního režimu. Nejasná je i šance na úspěch z hlediska úplného zastavení jaderných snah vzhledem k jejich rozsahu a stupni zabezpečení. Je možné, že by byl program pouze zpomalen a Írán by nedlouho po intervenci zbraň stejně získal. Další nešťastná intervence v blízkovýchodním prostoru se z tohoto pohledu jeví jako nebezpečnější než představa nukleárního Íránu, který si přirozeně uvědomuje, že užití jaderných zbraní k útoku na Izrael či jiné arabské státy povede k naprosto zničujícímu protiúderu.
Ve spletité struktuře mezinárodního systému je složité najít řešení, které by vyhovovalo oběma stranám. Jednou z možností jsou další ekonomické a politické zásahy proti Íránu, které logicky povedou k posilování íránských vztahů s Čínou a Ruskem. Obětí bude v tomto případě íránský lid, jenž nejvíce pocítí izolaci způsobenou ekonomickými sankcemi proti režimu a utvrdí se v silně nacionalistických a protizápadních náladách. Vyjma ekonomických restrikcí a vojenské intervence existuje ještě jedno řešení, které představují bezpečností záruky a širší zapojení Íránu do mezinárodního dění. Je pravděpodobné, že by se pohled na nutnost vlastnit jadernou zbraň v řadách široké íránské společnosti změnil, pokud by Írán dostal od mezinárodního společenství – a především od Spojených států – záruky ohledně vlastní bezpečnosti. Pro samotný režim by bylo v tomto případě složitější prosazovat agresivní politiku vůči vnějšímu světu, pokud by bezpečnost byla zajištěna diplomatickou cestou s řádnými garancemi.